Workshop LEA a STUŽ zahájil reflexi výzev z celoživotního působení čelní osobnosti naší ekologické obce

Z iniciativy Ligy ekologických alternativ a Společnosti pro trvale udržitelný život, dvou z řady ekologických organizací, které pomáhal zakládat i řídit Ivan Dejmal, druhý český polistopadový ministr životního prostředí a jedna z nejvýraznějších osobností nejen environmentální scény posledních 20 let, se zhruba devadesát jeho spolupracovníků, přátel i příznivců setkalo 17. června v pražském Klubu Mánes, aby se zamyslelo nad aktuálností „dejmalovských“ přístupů a stěžejních vybraných témat i kauz.

O jejich první reflexi se čtyři a půl měsíce po Dejmalově náhlém úmrtí pokusilo 15 vystupujících, kteří reprezentovali širokou škálu Ivanových souputníků na poli lidském, politickém i ekologickém. V již poněkud omšelých, leč stále inspirativních prostorách Mánesa se tak při workshopu výmluvně nazvaném „Stopa Ivana Dejmala a my“ o své zkušenosti a pocity ze vzájemného setkávání, spolupůsobení i třeba názorového střetávání podělili s přítomnými osobně či dodaným referátem jak předrevoluční i listopadoví svědkové jeho kroků (publicisté Petruška Šustrová a Jiří Černý, ekolog Pavel Šremer), tak souputníci z „ministerské“ etapy jeho života (Martin Říha, Svatomír Mlčoch, Mojmír Vlašín). Nechyběly však ani názory jeho kolegů z následné 15leté éry, kdy působil v roli uznávaného ekologického experta a často i lídra hnutí (Ivan Rynda, Jiří Dlouhý, Zuzana Drhová, Jan Kruml, Eduard Kavala, Mojmír Kovář, Martina Pásková, Václav Petříček, Jan Zapletal – v zastoupení Miloslava Šindlara, Josef Seják…). V auditoriu šestihodinového jednání nechyběli zástupkyně Veřejného ochránce práv Jitka Seitlová, členové nejužšího vedení někdejšího „Dejmalova MŽP“, zástupci dnešní státní správy i samosprávy, odborných kruhů ani nevládních organizací, z nichž např. Zelený kruh a Spolek obnovy venkova byly logicky i spolupořadateli akce. Setkání navštívil a svůj i „rezortní“ přístup k mnoha debatovaným otázkám osvětlil samozřejmě i ministr životního prostředí (a u některých společných prací i Ivanův kolega) Martin Bursík. Reagoval na „žhavé“ i jen „doutnající“ problémy, jako jsou pokusy prolomit ekologické limity těžby na severu Čech, potřebná novelizace zákona na ochranu přírody a krajiny, letité neplnění zákonných opatření v provozování vodní nádrže Nové Mlýny, zlepšení parametrů splavnosti a revitalizace Labe, slabou péči MŽP o „krajinu sídel“, uplatňování metody ekonomického oceňování biotopů a služeb ekosystémů apod. Vzhledem k vymezenému času, který pro návštěvu fóra měl, tak už nemohl reagovat na některé i kritické postřehy k práci svého ministerstva (např. slabá komunikace mezi sekcemi a odbory úřadu, vzdalující se praxi za moldanovsko-dejmalovské éry, kdy pravidelné porady šéfů těchto úseků udržovaly alespoň povědomí „všech o všem“, posilovaly pocit sounáležitosti se „značkou“ MŽP i větší zastupitelnost při kontaktech s veřejností). Nicméně organizátorům přislíbil dodat odpovědi (i pro potřeby chystaného sborníku z jednání) písemně.

V průběhu rokování si přítomní znovu uvědomili nebývale široký záběr aktivit, které Ivan Dejmal zvládal. V přednesených i písemně dodaných příspěvcích se dařilo doložit zejména jeho nepřehlédnutelnou stopu v ekologické politice, při působení nevládních organizací, při tvorbě koncepčních materiálů i řešení odborných problémů a v posledních letech zejména při péči o krajinu (zde v kontextu regionů, republiky i Evropy). V zájmu docenění Ivanova pevného názorového ukotvení byla vícehlasně podtržena jeho - u nás vzácná – zásadovost plynoucí z odpovědného přístupu hluboce věřícího křesťana k jasnému řádu věcí, jehož součástí musí být i péče „o boží stvoření.“
Vedle mapování Ivanova duchovního vkladu do úsilí občanských struktur i institucí, kde působil, nemohly ve vystoupeních těch, kdo s ním konali, souzněli a měli ho rádi chybět ani momentky zcela osobní, o jejichž otisk ve vlastní mysli i v profesním působení se rádi podělili.
I relativně značný čas vymezený pro jednání se ukázal být ne úplně dostatečný.pro širší diskuzní „dílnu“ k detailnějšímu rozkrytí faktických kroků a stávajících aktérů zodpovědných či zainteresovaných na dotažení nejedné „rozehrané partie“. A to i přes zřetelný přínos fóra v rovině informační. To v souladu se svým hlavním cílem bezpochyby velmi zvýšilo vzájemnou informovanost účastníků napříč obory o všech počinech Ivana Dejmala v řadě témat a kauz a zejména o míře aktuálnosti výzev, které z jeho práce – někde už nedokončené – plynou.
Napsal-li a doložil Jiří Suk ve své výjimečně podrobné a poučené analýze dění na přelomu let 1989-90 „Labyrintem revoluce“, že „Ivan Dejmal byl seismolog mocenských přesunů v KC občanského fóra……“, pak lze dodat, že podobnou roli sehrával i na parketě ekologické.
V pravý čas na pravém poli zvednout varovně nejen prst, ale i hlas a zahromovat vůči komukoli či ve prospěch toho nejzásadovějšího řešení, to byla často role, do níž se Ivan se samozřejmostí sobě vlastní vkládal cele. Jakkoli bylo z inventury „jeho“ témat v Mánesu jasné, že po stránce věcné neosiřela a jejich pokračovatelé existují, byť po Ivanově odchodu oslabení svých týmů cítí, jedno je zřejmé.
Poté, co nás po Josefu Vavrouškovi opustil stejně nečekaně i Ivan, se asi nějaký čas bude těžko hledat hlas schopný zaznít na patřičném místě v patřičný čas patřičně rázně – a co bylo hlavní – s patřičným respektem.
V tomto smyslu jakoby šla s každým účastníkem domů o to čitelněji – ač nevyslovena – ona výzva z názvu akce „...a co my?“ I když si její štulec provokující k akceleraci energie a důslednosti při naplňování našich rolí na kolbišti ekologie pustíme k tělu asi každý různě…

Karel Merhaut

(pozn.: vlastní Dejmalovo dílo by měl 20. října v rámci konference Tvář naší země shrnout a hodnotit seminář pořádaný Společností pro krajinu)